12 světonázorů a 7 duševních nálad jako bran k pravdě - část první

19. srpna 2015 v 11:29 | Spiiiidy |  Duchovní bádání
Ahoj, ahoj, ahoj,

dnes bych chtěl trochu osvětlit to, čemu se někdy říká "různé úhly pohledu na svět". Uvidíme, jaký mají různé světonázory kosmický základ a jak je lze všechny využít jako brány k pravdě. Ano, říkám brány, neboť v žádném světonázoru ještě není obsažena pravda o světě kolem nás jako taková, nýbrž jen jeden její výsek (úhel). Rozdělíme-li pomyslný kruh (pravdy) na dvanáct stejných výsečí, dostaneme dvanáct výsečí po 360/12 = 30 stupních. Věc se má tedy tak, že každý ze dvanácti základních světonázorů je plně způsobilý a vhodný k poznání té jedné třicetistupňové výseče pomyslného kruhu pravdy. Žádný není nadřazený jinému a žádný není lepší nebo horší než druhý; hodí se zkrátka pro odlišnou oblast poznání a lidského života. Potud jsou všechny názory ve své podstatě pravdivé a oprávněné. Neoprávněnými se stávají, pokud by se chtěly jaksi rozšířit na úkor jiných a brát jim jejich prostor. Pak se stávají v tom lepším případě výmysly a spekulacemi, v horším případě bohapustou lží, o které jsou lidé ochotni se donekonečna přít. Většina přebujelých diskusí je zatížena podobným problémem.

Čtyři základní světové názory, pomocí kterých jsou všechny ostatní utvářeny, jsou následující:

  1. Materialismus.
    Jde o názor, který tvrdí, že existuje pouze fyzický svět, který je základem pro všechno dění. Přesvědčivé je pro materialistu vše, co je hmotné, na co si může sáhnout. Je to tedy světonázor oprávněný pro fyzickou pláň, který nemůže nic vyzkoumat v duševní nebo duchovní sféře.
  2. Spiritualismus.
    Polární protiklad materialismu. Spiritualista pokládá veškerou hmotu jen za máju, iluzi, nehodnou toho, aby se o ni nějakým způsobem zajímal. Uznává jako jedinou skutečnost pouze duchovní svět, který může pochopit. O hmotě má tedy mnoho mylných představ, je oprávněný pro duchovní svět.
  3. Realismus.
    Realista nemá nějaký zvláštní vztah k materialismu nebo spiritualismu, netrápí ho tolik, zda je více skutečná hmota nebo duch, spočívá v pomyslném středu mezi nimi. Uznává jen to, co vnímá, co se mu jeví jako reálné, co je kolem nás. Co je základem toho světa, zda hmota nebo duch, o to se nezajímá, důležité pro něj je, že to existuje.
  4. Idealismus.
    Polární protiklad realismu, stojí mezi hmotou a duchem stejně, ale na opačné straně. Idealista tvrdí, že skutečné jsou pouze ideje, myšlenky, které tvoří základ. Myslí si, že ve světě existuje vždy a všude tendence k ideálnímu stavu, bez čehož by svět jevů, jak je uznává realista, neměl žádný smysl. Idealismus má plné oprávnění ve světě idejí.
Tedy - všechny tyto čtyři názory mají pravdu ve své oblasti, kterou připouštějí a na kterou se zaměřují, ale jakmile někdo učiní pokus je jakkoliv zobecnit, upadá do lži.

Mezi těmito světonázory ovšem existují velice jemné přechody, z nichž si uvedeme jen ty nejzákladnější. I jiné světové názory je možné vysvětlit pomocí toho, jak moc jsou v nich obsaženy ty základní.

Přejdeme-li od úplně hrubého materialismu trochu dál, můžeme začít uznávat něco, co už je trochu za hmotou, co se dá vypočítat. Můžeme třeba vypočítat rychlost rozpínání vesmíru; rychlost kmitů elektromagnetického vlnění a z toho vysvětlit barvy. Zkrátka, budeme uznávat vše, co se nějakým způsobem dá vypočítat a formalizovat do vzorců. Takový názor uznává svět jako dokonale složitý stroj, uspořádaný podle míry a čísla, k jehož fungování se přiblížíme, studujeme-li svět pomocí matematiky. To je matemaismus.
Jdeme dále. Připustíme, že kromě matematických idejí ve světě existují i takové ideje, které můžeme sami svým rozumem najít. Ještě neuznáváme intuici a podobné "neurčitosti", jak by řekl zastánce tohoto názoru, ale už si všímáme, že cokoliv, co jsme schopni uchopit rozumem, musí být reálné. Neboli, takový člověk považuje za realitu i všechny takové ideje, které může vyčíst ze zevních smyslových věcí. Takový názor se nazývá racionalismus.
Pokud bychom připustili i ideje také z morální, mravní a intelektuální oblasti, takové, které musíme vyciťovat intuicí, pak se staneme idealistou.
Můžeme jít ovšem ještě dál a idealismus trochu vystupňovat. Řekneme, že sice ano, ideje existují, ale přece se nemohou jen tak vznášet v prostoru. Musí existovat nějaké bytosti, které ty ideje mají, podobně jako my máme své myšlenky. Jako v nás žijí myšlenky, v jiných vyšších bytostech žijí ideje, které utvářejí náš svět. Vliv na světové dění může mít jen taková idea, která je utvořena nějakou bytostí v jejím nitru. Takový názor se nazývá psychismus od slova psýché = duše. Proto psychista věří, že vše je duševním obsahem nějakých bytostí.
Můžeme si povšimnout, že takovým postupem se blížíme ke spiritualismu. Nepřejdeme ještě úplně k němu, ale zůstaneme o stupeň před ním. Nyní připustíme, že kromě psychického prvku (ideového) mají vyšší bytosti i takovou povahu, že na základě svých idejí dokážou aktivně konat - podobně, jako když si na základě myšlenek "z kohoutku teče voda" a "mám žízeň" dojdeme natočit vodu. Člověk s takovým názorem uznává volní povahu vyšších bytostí, neboli jejich ducha = aktivní, volní živel. Je to oblast, kde se můžeme doslechnout o "všeobecném duchu" = "pneuma", ze kterého vše vyvěrá. Takový názor je pneumatismus.
Přejdeme-li od pneumatismu k přesvědčení, že není jen nějaký jednotlivý "vše-duch", ale konkrétní jednotlivé hierarchie duchovních bytostí, které jsou na rozdílné úrovni a mohou mít tedy rozdílné ideje i rozdílnou povahu a rozdílné působení na náš svět, pak jsme spiritualisty.
Nyní přejdeme od spiritualismu druhým směrem. Připouštíme ještě duchovní bytosti, ale mnohem více abstraktně než konkrétně. Řekneme si, že sice nějaké vyšší bytosti existují. Ty v sobě vytvářejí existenci, která ze sebe vytváří představy. A tyto představy nazveme "monádami". Jsme přesvědčeni o tom, že existuje mnoho monád na různých stupních vědomí, ale to nám stačí. Vyextrahujeme z duchovních bytostí to abstraktní, aby byly snáze pochopitelné. Třeba v roji komárů je hodně monád, ale na vyšším stupni vědomí než třeba v zrnkách soli. Takový názor uznává tedy abstraktní duchovní mnohost, tedy - monadismus.
Jdeme-li ještě dále, tak, že neuznáváme ani duchovní mnohost bytostí, ale jen neviditelné síly, které ve světě působí. Vidíme padat jablko a řekneme si - to je síla gravitace. Nebo v magnetu chápeme magnetickou sílu. Nestačí nám uznat, že existuje magnet, ale víme, že existence magnetu je podmíněna magnetickou silou, která je pro nás důležitější než sám magnet. To, co pohání počítač, je elektrická síla, a tak dále. Zkrátka, věříme-li, že původcem všeho dění jsou abstraktní neviditelné síly, pak v nás působí názor zvaný dynamismus.
Kdo vidí i tyto síly jako pouhou pověru, a uzná jen to, co se reálně rozprostírá kolem něj, je pak realistou.
Lze si povšimnout, že takto stoupáme opět k materialismu, jen z druhé strany. Teď si řekneme - ano, vidím, že je kolem mě svět, který se mi jeví nejrůznějším způsobem. Nevím, zda to, co je kolem mě, je skutečné nebo ne, jisté je jen to, že se mi to jeví. To je důležité. Nevím, zda se v mém oku odehrávají nějaké procesy nebo jestli je nějaké elektromagnetické kmitání, ale vím, že tu jsou barvy. Taková člověk uznává svět jako souhrn jevů, fenoménů - jde tedy o fenomenalismus.
Když postoupíme od fenoménů ještě dále k materialismu, můžeme si říct - fenomény, to je něco, co si tam lidé domýšlejí, to ve skutečnosti neexistuje. Reálné je jen to, co můžeme vnímat smysly. Jako jediné zkrátka musíme uznat to, co dokážeme vnímat našimi pěti smysly. Takový názor je sensualismus. A tím jsme se dostali zpět k materialismu, který uznává hmotu ještě více než smyslové vjemy.

Pokládám za nutné říct na závěr jednu z nejdůležitějších věcí, která z toho vyplývá. Každý z těchto dvanácti světonázorů je možné co možná nejchytřeji myslitelsky a filosoficky hájit a uvádět pro něj stovky a tisíce oprávněných důvodů. Stejně tak je možné jakýkoliv názor z pohledu jiných názorů bystře vyvracet a stavět proti němu všechny možné důvody, vůči nimž neobstojí.
Komu jde ale o pravdu, a ne jen o hájení jednoho jejího výseku, ten ví, že stejně, jako Slunce osvěcuje svět postupně z všech dvanácti znamení zvěrokruhu, tak se musí i on umět vžít do každého z těchto dvanácti světonázorů a osvětlit si skutečnost skrze něj. Neměl by však u žádného z nich zůstávat tak dogmaticky, že bude ostatní popírat. Neboť jen spojením těchto světonázorů v jednotu je možné opravdu poznat svět.

* * *

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Peter Peter | E-mail | 19. srpna 2015 v 22:25 | Reagovat

...a plyne mi z toho to co jsem chtěl napsat k před-předchozímu článku ale už jsem byl na to líný, totiž že:
"Každá teorie je konspirační, a ty co nejsou, jsou konspirační zakukleně a proto jsou ze všech nejnebezpečnější" :D

Zkusim vysvětlit ještě takhle: dejme tomu, že je mi na Zemi nesympatické nějaké jedno místo, a rozhodnu se proto se od něj vzdálit co nejvíce. Jdu teda po "přímce" pryč. Pokud by byla Země nekonečná rovina, bylo by to celkem OK, jenomže Země je koule a já jdu ve skutečnosti po kružnici. Takže nevyprdnu-li se/nezapomenu na svou snahu včas (pokud ano, tak také ještě celkem OK), dojdu, navíc z jiné strany a neočekávaně a o to to bude víc šokující, právě na ono zatrolené místo, po všem tom pachtění a puchýřích na nohou, takovýto výsledek!

A další věc je jestli je (člověk=tvor) to vůbec pojmout celý.. asi jako čtenář s velmi bídnou pamětí co čte písmenko po písmenku: ano, vím že zrovna jsem si přečetl písmeno A, ale pamatuju si který písmeno jsem si přečetl předtím? a to před ním, ééééééé, co to bylo? A nepotřebuju vlastně raději jít zrovna na záchod anebo do Moulin Rouge nebo jinam...?...a tak....:D

2 Spiiiidy Spiiiidy | E-mail | Web | 20. srpna 2015 v 8:54 | Reagovat

[1]: Zas bych to neviděl tak hrozně s těma konspiracema :D Pro mě jsou to zkrátka takové senzace, které jsou tak neuvěřitelné a bláznivé, že právě díky tomu jim človíček v nadšené touze po pravdě uvěří. A často jediný důvod, proč si myslí, že to je pravda, je: "Oni to takhle zařídili/udělali kvůli tomu, aby to lidé neviděli, ale já to vidím a jsem cool!" :D

Tohle díkybohu nemá s konspiracema co dělat, z pohledu každého uvedeného světonázoru se člověk může zajímat nejen o konspirace, ale o všechno ostatní, co ho zajímá nebo napadne.

A jo, máš pravdu, taky jsem si říkal, jestli je vůbec v silách člověka se na nějakou dobu vcítit do všech dvanácti světonázorů a přemýšlet jakoby "z nich". Tak jsem si to zkusil, a je to sice náročný, ale věř mi, že to jde :-) Člověk by se neměl zastavovat před něčím jenom proto, že to je těžký. Stejně jako lidi choděj do posiloven, aby měli vymakaný tělo, tak to samý může člověk dělat i pro svoje myšlení. A v tomhle článku máš takových činek pro mysl hned několik :-) Však uvidíš v pokračování, tohle je jen rozjezd :D

3 Alfa Alfa | E-mail | Web | 24. srpna 2015 v 11:52 | Reagovat

V těchto letních dnech poněkud těžší čtení, ale rozhodně zajímavý náhled na různé směry chápání reality. V každé pravdě je trocha fikce a v každé fikci je trocha pravdy :)

4 Ameline Ameline | 26. srpna 2015 v 18:23 | Reagovat

Tak jsem jednou přemýšlela a došla k závěru, že jediné, co lze s alespoň částečou jistotou říci, že v tomto okamžiku existuje alespoň jedno vědomí. Vše ostatní je spekulace. Vzpomínky, vjemy, ideje, vnímání sebe sama jako individuality, to jsou všechno procesy vědomí a tedy jemu podléhající. Tak jsem si řekla "fuck it, budu letadlo" a šla na pivo. V zásadě spekuluji o tom, že tendence abstrahovat, jít do odosobněnějších představ reality je často snahou utíkat před vnímaným. Předvedla jsem si to teď o víkendu, hrála hru - pěknou citovku, no a abych se nerozbrečela jsem se začala zabývat symbolickým poselstvím, "utekla do abstrakce". Podchytila jsem to včas a vrátila se k prožívanému, ale krásně se mi to ukázalo.

[2]: Sleduješ na fb "přizání iluminátů"? Pěkná sranda :)

5 Peter Peter | E-mail | 19. října 2015 v 6:51 | Reagovat

[4]: Já to sem napíšu i když už uplynula tak dlouhá doba že to už asi stejně neuvidíš.
To cos napsala mi vybavilo moje vlastní zážitky, kde mě jedna holčina obsadila také, ve své hře do své role, měl jsem teda roli Zoufalce a krom toho měla svůj part i jedna Gorila, která přebrala roli Zoufalce poté co jsem já opustil prostor fyzicky (dobré duše mi dodali zprávy). Byla výborný režisér.
Co mi teda z celé srandy zbylo:
- Objevil jsem návod, jak se odmilovat. Víš jak? Předjedeš náklaďák. Prostě přesně v tom okamžiku kdy tě to napadne. Není to bůhvíco, cítil jsem se pak dost trapně vůči člověku co řídil auto v protisměru a asi i docela brzdil, jenomže prostě občas není čas ani prostor promýšlet dúsledky a tak. Ale na smazání kontaktů mi to stačilo. Opakovat to už nemám chuť, to je taky pravda.
- Dále mi zbylo ponaučení (můj zvířecí rádce mi to říkal celou dobu): Rány se mají vracet, jinak dostaneš další a další a prostě nepřežiješ, taková jsou pravidla toho agresivního světa do něž jsem se narodil. Fyzicky mi to jde blbě, já vážím např. tipuju něco kolem 60kg a gorila (rovněž odhad) přes 100. Zbývají ale všelijaká škaredá slovní rýpnutí, najít Gorilina slabá místa a zaútočit na něj tam a alespoň ho zesměšnit když nic jinýho. Vlasně objektem mého útočení nemusí být vůbec výhradně pouze Gorila. Získám si respekt a dívčí srdce. Když nepřeperu všechny pěstma, alespoň slovama, pak se stanu alfasamcem a já budu klást podmínky ženám a ne ony mě.
-něco z toho vím vědomě, a něco mě prostě ovládá i po těch letech a já pak dělám věci co v rozhodně dělat sice rozhodně nechci, nicméně stanou se. V tom případě se stanu svou vlastní loutkou. Pozoruju sebe sama a jsem sebou sám pak znechucen. Blahořečím v tyto okamžiky Smrt, protože Smrt je páska s nápisem "Cíl" v tomto zasraném krysím závodě, dál už utíkat konečně nemusím a v klidu si můžu oddechnou a vážně nic neřešit. Do té doby ale musím být robůtkem a jet podle prográmků, nevyhnu se: když je krize a nesoustředím se, svině podvědomí totiž převezmě veslo. Spajdí "hodnotitel Haiku" do níž jsem sebe sama pasoval je samo o sobě nesmysl. Jenomže omlouvat se ti nemá cenu, protože sám tuším, že podobně budu zřejmě jednat zas a znova. Sám netuším kdy nebo proč. Prostě to tak je. Jasněže alespoň budu zkoušet dělat pouze to co chci, ale vlyv na to, jak je a mnohokráte bylo vidět, nemám a slibovat něco na co nemám naprostý vlyv, je z principu blbost.
Bylo by mi ale líto Colliode kdybys ty zalitovala to že jsi něco (zcela zjevně úpřimně) napsala sem či kamkoliv. Jestli je někde chyba tak ve mě, prostě ve světě kde žiju některá nepsaná pravidla hry neakceptuju či mám s nima problém či se snažím si to celý nevšímat, přesto mi to ale do podvědomí nějak zadními vrátky pronikne a pak jsu prostě tomu nerad. Prostě tak nějak všichni děláme to co umíme, to je celý.
Asi tím vším chci říct tohle: Odpouštějme si (asi všechno). Minimálně proto že sami nejsme ani náhodou objektivní..

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Berte a dávejte, kopírujte a přeposílejte, jak je libo, neboť v Mezisvětě nikomu nic nepatří :-) Díky za návštěvu, a mějte se, jak potřebujete.

Sepsal, našel nebo pospojoval Spiiiidy, 2011 - 2015. Blog založen 9. 3. 2011.