Přežít za každou cenu? A proč vlastně?

4. února 2014 v 21:51 | Spiiiidy |  Aktuálně
Víte, tak mě napadlo ...

Když už žijeme v takovém období, které je plné zpráv, "zaručených" předpovědí a varování před nejrůznějšími - většími či menšími - katastrofami, odhalujícími apokalypsami, konci světa, převibrováními, bitvami s mimozemšťany, neodpustím si jednu rýpavou konspiračně (ne)konspirační poznámku.


Viděl jsem za posledních pár let už spoustu článků, které buď vzbuzovaly strach, trochu skrytě manipulovaly nebo se nějakým jiným způsobem zamýšlely nad tím, jak se co nejlépe připravit na nenadálé změny většího rozsahu. Ty změny mohou být nejrůznější:
- před 21. 12. 2012 "populární" tři dny temna,
- výpadky elektřiny nebo elektroniky,
- sluneční bouře,
- přírodní katastrofy jako sopky, zemětřesení, tsunami a podobně,
- radioaktivní katastrofy (teď například Fukušima),
- velké sociální nepokoje, revoluce, války,
- epidemie,
- masové setkání s ne zrovna přátelskou nepozemskou rasou naštvaných jednorožců,
- a tak dále a tak dále ...

Takových scénářů by se jistě našla spousta. Dost často se najde nějaký samozvaný prorok, který tvrdí, že zrovna jeho teorie souhlasí s Biblí na stránce 666, se třemi channelingy z vyšších míst nebo s událostmi v jeskyni v Afghánistánu.

A co takový, řekněme, běžný většinový (nemyslím to ironicky ani nechci nikoho urazit) člověk udělá, pokud si tyto a podobné zprávy přečte a alespoň z nějaké části jim uvěří? Začne být nejistý, začne koukat kolem sebe, a zjišťovat, jak by se asi měl zařídit, aby tu co nejdéle přežil.

A mně na tom celém divadýlku nesedí jedna věc.

Proč bychom se tu měli snažit za každou cenu přežít co nejdéle? Co nás k tomu vlastně vede, když se ze všech stran nezadržitelně valí důkazy, že naše realita není asi tak úplně realitou v pravém slova smyslu nebo že jsme tu jen na relativně krátké návštěvě?
Koneckonců, jak často nám při podobných úvahách o přežití dochází, že jsme schopni vnímat jen jednu dimenzi reality z kdovíkolika, že naše smysly zachytí jen nepatrnou část (asi 0,01%) elektromagnetického a zvukového spektra, že hmota reálně neexistuje nebo že naše tělo nejsme skutečně my?
Proč tedy tolik lidí klade v souvislosti s humbukem kolem obrovských změn, katastrof a nenadálých apokalyps důraz na zachování těla a přežití v téhle jedné z miliard existujících realit, která se ještě navíc nezdá být zrovna ve vesmírné top 100?

Já teda nevím, ale nepřijde mi asi úplně šťastné mít připravený bunkr na zahradě, padesát čtyři konzerv, deset baterek, pět svíček, několik nouzových plánů pro únik do bezpečnějších oblastí planety, příručky pro přežití, a tak. Podle mě máme tyto vzorce chování typu "hlavně se snažit přežít, i když tu není o co stát" implantované v kolektivním (pod)vědomí filmovým průmyslem a mediální masáží za poslední desetiletí. Když ti hrdinové vypadají tak cool, když prchají před tornádem nebo zázračně mění rotaci Země, abychom nevymřeli, že jo. Holt katastrofy a konce světa mají ten správnej SWAG.

Mně je nějaká příprava na konec světa totálně ukradená. No dobře, ne úplně, zas takovej flegmatik nejsem. Jedinou přípravu, kterou jsem v tomhle směru provedl a provádím, je příprava vnitřní. Taková příprava, při které si uvědomíte, že když umřete, nic hrozného se vlastně neděje, spíš naopak. Možná tu sice o všechno přijdu (no, ne zase tak docela), ale bude mi to celé připadat, jako bych se vrátil z dlouhé cesty domů nebo se probudil ze snu. A jestli skončí tenhle náš svět, protože se k němu neumíme pořádně chovat? Tak ať skončí, budeme si za to moct sami. Navíc, není rozhodně nejlepší v celém širém vesmíru a vím, že máme každý z nás možnost se podívat i jinam.

Takže žádnej stres, jo? Stejně jednou umřete. A když to bude náhodou zrovna při konci světa, tak radši s dobrým čajem a dýmkou, v objetí vaší spřízněné duše nebo někde v lese u potoka, a ne schoulení někde v bunkru u poslední konzervy.


Mějte se fajn,
a žijte.
S.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Raja Luthriela Raja Luthriela | Web | 4. února 2014 v 22:14 | Reagovat

Tak to já jsem opačný extrém. Já se naopak strašně těším na všechny konce světa. A vlastně ani pořádně nevím proč.
Není to nějaká psychická porucha?
Ne, vážně. Taky nechápu, že se furt někdo snaží zachraňovat něco, co se rozpadá v základech, co funguje už jen nadoraz.

2 Spiiiidy Spiiiidy | E-mail | Web | 4. února 2014 v 22:32 | Reagovat

[1]: Psychická porucha? Neřekl bych :D Navíc půlka nebo možná i víc "psychických poruch" nejsou poruchy ale normální běžný věci. Jsem podobný případ, na podobné věci se spíš těším.

3 Albiii Albiii | 4. února 2014 v 22:40 | Reagovat

Supr inspirující článek :) díky

4 MichalB MichalB | E-mail | Web | 5. února 2014 v 7:47 | Reagovat

Na otázku, co nás k tomu vede, odpovídám - pud sebezáchovy. Zdůrazňuji slovo pud. Tvému postoji rozumím a znám ho, ale řeknu ti jedno - když má člověk vlastní rodinu - děti, už méně myslí na sebe a více na druhé. A tam je ta obrovská páka, kterou lze člověkem, který skrze blízké již není samostatným, není oddělenou jednotkou, manipulovat.
Nelze manipulovat s někým, kdo nemá co ztratit.
Člověk je součtovou bytostí, přičemž jedna jeho část je zvířecí podstaty a právě tato část v případech, o kterých píšeš, jde proti té duchovní, jež konkrétní (ale i všechny ostatní) inkarnaci vnímá jinak.
Proto záleží z jakého úhlu pohledu se na problematiku zastrašování (psychické vydírání) apokalypsami podíváme.

5 KLL KLL | Web | 5. února 2014 v 18:01 | Reagovat

Fuj, nechci SWAG, né.
Takže vykopneme všechny z nejbližší čajovny, dáme tu dýmku... a hurá DOMŮ ;)

6 Spiiiidy Spiiiidy | E-mail | Web | 5. února 2014 v 18:27 | Reagovat

[5]: :D použil jsem to slovo nejvíc ironicky, jak jsem mohl, doufám, že se mi to povedlo xD

A s tím plánem bezezbytku souhlasím ;P

7 Ameline Ameline | Web | 6. února 2014 v 0:15 | Reagovat

Ty mi tak strašně mluvíš z duše... Beztak, víme, že duše je nesmrtelná. Jak tu lidé správně praví, máme pud sebezáchovy. Ten má své opodstatnění a rozhodně není hloupý. Pudy nás nesou, když vše ostatní selže. Jenže jsou to univerzální reakce na univerzální stimuly. Z podstaty neschopné jemného odlišování, jakého jsme schopni třeba už na úrovni mysli nebo poté i výše. Pudy je vhodné korigovat, ale nikdy nepopírat. Nicméně tady asi nemusíme diskutovat, že smrt není konec (ostatně i kdyby, tak co, aspoň by byl klid :D ). Mám značné pochyby, že svět (=vesmír) může přestat existovat. Svět, tak jak jej známe ano, ale to není podstatné. Nebát se změny, plout na její vlně. Svět se točí a my nemůžem zůstat stát.

Shledávám hrozby apokalypsou jako problém v jiné rovině. Co vede lidi stále k tomu, že si myslí, že si zaslouží být zničeni? Jedna věc je brát smrt jako přirozenou součást cesty, jiná však po ní lačnit, byť ve skrytu za vrcholnými obavami. Protože je pravděpodobné, že ti, kteří se kochají vidinami, že všichni shoří (a ti, kteří se toho ochotně chytají), z valné části vnímají jakousi vlastní vinu či nedostatečnost, kterou promítají navenek.

Od sebe znám dva motivy z různých údobí. Jedním byl pocit, že si z nějákého důvodu zasluhuji trest či že nejlépe světu bude bez mé existence, že jsem nenapravitelně zkažená, zničená. Někde hluboko - bylo zatraceně těžké tento pocit pustit přes osobní filtr. Tolik lidí někde v hloubi trpí jakousi neurčiou vinou, jak jsem měla možnost poznat... Druhým motivem byla takřka fénixovská touha po zničení a obrodě, který jsem tehdy nevnímala v dostatečně jemném kontextu jako spálení staré osobnosti a nikoliv nutně života jako takového. Mohlo by se stát, že tyto myšlenky by byly pro mě tak nepřijatelné, že bych je promítla do ostatních. Kdyby ty pocity byly silné dostatečně, mohla bych dojít k závěru, že nejlepším řešením je nějáká taková pěkná apokalypsa :)

8 Spiiiidy Spiiiidy | E-mail | Web | 6. února 2014 v 10:31 | Reagovat

[7]: Děkuju za pěkné doplnění. Nevěděl jsem, jak reagovat na ten pud sebezáchovy, jsem rád, že to udělal někdo za mě :D

Jinak, docela rozumím lidem, kteří vidí lidstvo jako hodné zničení. Na rovinu - já bych si taky chtěl zažít, jako součást životní zkušenosti tady na Zemi, nějakou větší katastrofu/transformaci, tam se totiž hezky ukáže, co všechno dobré i zlé v nás je, a v neposlední řadě by nebyla nuda :D

Může to být tak, že spousta lidí si myslí, že si zaslouží být potrestáni, ale tam se to spíš bude odehrávat v individuální rovině - např. sebepoškozování, alkoholismus atd. Chtění katastrofy globálního rozsahu by mohlo také (vedle toho, co píšeš ty) vycházet z jakéhosi znechucení lidstvem jako celkem. Když si představím, že bych byl Země, asi by mě lidstvo dost štvalo a házel bych sebou možná i víc :D

9 Colliode Colliode | 6. února 2014 v 16:15 | Reagovat

Jo jo, takhle nějak to vnímám delší dob....... od narození. Že proč se bát smrti, stejně není o co stát... Ale bylo vtipné, jak jednou na zp někdo napsal zpověď v tomto smyslu: že když se někdo bojí o život, musí mít naopak nejvíc v piči a nic se mu nestane. Což je pravda. Já jsem si už jako malá říkala, ať si vyměním místo s někým, kdo má autonehodu, má umřít apod. Ten, kdo chce žít, umírá... no lol.
Dobrý článek, ale jde to hloubějc...

10 Spiiiidy Spiiiidy | E-mail | Web | 6. února 2014 v 20:06 | Reagovat

[9]: Hmmmmm, na tom taky něco možná bude.

11 B B | 8. února 2014 v 9:45 | Reagovat

JJ, nosné téma našich hláv Spajdí. :-)  Michal na to viac posvietil, to zistíte pri vlastných deťoch ažaž. - BTW bežal môjho času v UK seriál "The Survivors".Po katastrofe prežilo pár desiatok ľudí - a hrozilo, že sa nakoniec ešte aj oni medzisebou zničia.  Hm, nejaký "pud sebazáchovy" ich zblbol dočista. V každom prípade pár semienok zostalo, a proces rastu pokračoval, kým.....  ale to už poznáte :-)

12 Spiiiidy Spiiiidy | E-mail | Web | 8. února 2014 v 10:36 | Reagovat

[11]: Mno, když se pár přeživších nespojí, nepomáhají si a radši se mezi sebou mlátí, tak to už s pudem sebezáchovy nemá nic společného, to spíš s debilitou :)

13 Petr Hynek Petr Hynek | E-mail | Web | 8. února 2014 v 20:35 | Reagovat

Taky si nedělám starosti, za takovejch sto let už tu asi nebude nikdo z nás, takže co tady řešíme, to jsou z 99 procent blbosti. Ale pro to 1 procento stojí za to žít :-)

14 Spiiiidy Spiiiidy | E-mail | Web | 9. února 2014 v 9:51 | Reagovat

[13]: Přesně tak, mluvíš mi z duše :)

15 Jméno Jméno | 11. února 2016 v 4:33 | Reagovat

Dávám bod.

Taky nechápu, co ruzný nedomrdy táhne na okraj jámy,kde hoří síra! Asi je to nějaká přirozená reakce, když jejich matka obcovala s oslem, nemají ani na výběr!

Ma druhou stranu chápu ty, kteří touží vidět svět v plamenech, nehledě na to, co si myslí nějaká pýča.

Od kdy si lidi myslí, že si zaslouží být zničeni? Žijeme vubec na stejný planetě?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Berte a dávejte, kopírujte a přeposílejte, jak je libo, neboť v Mezisvětě nikomu nic nepatří :-) Díky za návštěvu, a mějte se, jak potřebujete.

Sepsal, našel nebo pospojoval Spiiiidy, 2011 - 2015. Blog založen 9. 3. 2011.