Dech

10. března 2013 v 17:54 | Spiiiidy |  Chvilky Lásky
Varování: Pozor, článek obsahuje spoustu nepochopitelných filosofických keců, paradoxů, nepodložených závěrů a zavádějících informací. (Jen ono dokáže tak promluvit)



*****

(Ne)hledejte (ve slovech méně, než tam je).
(Ne)hledejte (v tichu více, než tam je).

Podíval(a) ses někdy, ke komu mluvíš, když mluvíš sám (sama) se sebou?
A dá se to vůbec zjistit?




Ta chvíle, kdy se ponoříš ... beze strachu z utopení, protože víš, že se nemá kdo utopit ... (paradox jen pro snahu o pochopení, jinak ne)

Ponoříš se do bolesti z odejití něčeho, za co bys obětoval celý život (obětoval jsi ho? A co pro tebe znamená život?) ... a uvidíš, že ta bolest je tak šílená, až šílená vlastně být přestává. Ona ... je jako tvé dítě, jež jsi zplodil prožíváním nádherné nekonečnosti s někým, kdo pro tebe byl vším - celým světem, celým Vesmírem, celou Existencí ... bolest dospěla, jako duše toho dítěte. A teď ... teď tě učí. Naslouchej. To, co bolí, už nemá jen přívlastek "nepříjemné". Ano, známka její dospělosti. Obejme tě celého ... a ty pochopíš až tehdy, když se v sobě ztratíte. Ve skutečném objetí oba zanikají. Zůstane jen samo objetí. Samo. A příčina se vždy vytratí bez toho, kdo by ji mohl vnímat. Kdo by ji *chtěl* vnímat.

Nemáš vysvětlení pro to, co se stalo. (Kdo za to může? Na to se ptá snad jedině nespokojenost.) A jsi za to šťastný. Ten pocit, že vysvětlení neexistuje, je až moc všeprostupující na to, aby byl ignorován. Existuje jen nekonečno částečných, způsobujících bolest všem stranám. Ale ani jedno dokonalé. (Přestaneš ho hledat?)

Jak pošetilé, když se jeden atom v nekonečném vesmíru snaží vysvětlit, proč tu je, odkud se vzal a proč všechno udělal. (Unaví se někdy? Bylo by to krásné.)

Když se snaha o pochopení sama zapomene v té čajem vonící prázdnotě, je tu jen štěstí. To bezčasové. To nepojmenovatelné. (Je to vůbec štěstí? A kdo o tom rozhoduje?) To, které bys bez onoho okamžikově-nekonečně se tvářícího utrpení nikdy nepoznal. Naoko šťastní a dobří k němu mají totiž nejdál. Až tehdy, kdy v sobě objevíš Ďábla, vyvstane o-de-všad. To abys na něj nemohl ukazovat prstem. Nikdy nemůžeš. Ukazatele jsou až moc relativní. Sobecké. Tam, tady, támhle. Tady ne. Podívej, určitě tam. A ti, kdo ukazují, mají blíže k neskutečnosti, než ke skutečnosti. Ano, teď už to víš. Bože, byl jsi tak slepý. (Bylo to z lásky k temnotě?)

Kde je hranice mezi opravdovým a falešným? Je jí vůbec potřeba? To, co se rozhostí v každém bodu prostoru i neprostoru, když utichneš, ti ani nemusí říkat, že není. Byl jsi tak bláhový. Každý byl.

*****

"Po kritickém množství uvědomění hra přestává mít smysl."
Hra může skončit, ovšem společně s ní zaniknou všichni hráči, což znemožní vnímání konce hry, aby existovalo. Takže skončit nemůže.

Buď rád, že jsi tím mohl projít. A nepochopit.

Hra nikdy neskončí.
Skončit můžeš jen ty.
Hru nemůžeš ovládnout. (Skončíš, když to víš a stále ji chceš ovládat?)
To se jen tak říká ... v království mysli. Utrpení z toho žije. Je na tom závislé. Jsi jím, v těch momentech, kdy se to říká a ty nasloucháš.

Jak křehké jsou hranice. Jak pevná je neskutečnost.
Jak pronikavé je světlo. (Co kdyby nemělo čím pronikat?)
Jak všudypřítomná je temnota. (Co kdyby tu nebyly oči?)
Jak neskutečná je dualita. Je tu? Není tu? A kdo o tom rozhoduje? A kdo teď? *puf*

Když je vše jedno, pozbyde smysl smyslu. Hledání už nehledá, a tak si jen tak neexistuje. A je mu konečně po tom všem fajn. Může si pískat. Bez soudu a bez vězení.

Víš, když ráno setřeš chladnou rosu z trávy, a nabereš do plic osvěžující vzduch, není ti líto, že hra pokračuje. Uvědom si to.

A možná se samo pozná, že není potřeba nikoho k tomu, aby vědomí existovalo.

Vždy a nikdy je moc svazující. Ale jen pro touhu po volnosti, která volnost zabíjí. Je tak osvobozující říct nikdy a myslet to vážně. Vážně.




Svoboda je iluze ve světě těch, kdož za ní utíkají ...
Nech ji Být.
K vůli tobě nemůže být skutečná.


Víš,
nádech je tu i bez tebe, nespokojený.
Nenuť se dýchat
a dech
bude konečně
volný.

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 ~ Vesmírná Sestra Ƙɦɑɭɪɑ☯ ~ Vesmírná Sestra Ƙɦɑɭɪɑ☯ | Web | 11. března 2013 v 11:58 | Reagovat

U čtení tohodle článku jsem se skoro rozbrečela.. DOBŘE DOBŘE, TAK JSEM BULELA JAKO DÍTĚ xD
Ne, úžasné jako vždy, do nejhlubší hloubky mého nitra mi to promlouvá, každé slovo se mi tam vrývá ^^ ♥♥♥ Děkuju. :*

2 Snochodec Snochodec | Web | 11. března 2013 v 17:51 | Reagovat

.............., pro ten pocit z článku bych asi slovo nenašel, díky ti za něj :)

3 Spiiiidy Spiiiidy | E-mail | Web | 11. března 2013 v 18:45 | Reagovat

[1]: ^^ :) (při psaní jsem taky neměl úplně suchý oči, neboj :D)

[2]: Pro mě má čistě osobní vyznění, jsem rád, že se esence nesená těmi slovy v něm dotkla i někoho jiného :)

4 Sy_ Sy_ | Web | 11. března 2013 v 20:26 | Reagovat

Tady se dotkla hluboce, všeho ničeho.

5 Spiiiidy Spiiiidy | E-mail | Web | 11. března 2013 v 22:31 | Reagovat

[4]: ...

6 Petr Hynek Petr Hynek | E-mail | Web | 13. března 2013 v 21:02 | Reagovat

Dýchám, tedy jsem... Nádherné podání, forma i hloubka, palec nahoru!:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Berte a dávejte, kopírujte a přeposílejte, jak je libo, neboť v Mezisvětě nikomu nic nepatří :-) Díky za návštěvu, a mějte se, jak potřebujete.

Sepsal, našel nebo pospojoval Spiiiidy, 2011 - 2015. Blog založen 9. 3. 2011.