Žijeme v simulaci? 2. díl

3. dubna 2011 v 18:27 | Spiiiidy |  Žijeme v simulaci? Seriál




ÚVOD

Mnoho děl vědeckofantastické literatury a předpovědí různých technologických optimistů a futurologů předvídá, že v budoucnu bude k dispozici ohromný objem výpočetní síly. Předpokládejme pro tento okamžik, že tyto předpovědi jsou správné. Detailní simulování předků nebo lidí jim podobných je jedním z možných využití superpočítačů, kterými budou příští generace disponovat. Protože mluvíme o strojích obrovského výkonu, byl by i počet takových simulací ohromný. Předpokládejme, že simulované osoby mají vědomí (tomu by nemělo stát nic v cestě za předpokladu, že by ona simulace byla dostatečně propracovaná a že jsou správná jistá široce přijímaná stanoviska filosofie mysli). Potom by se mohlo stát, že by podstatná většina vědomých jedinců našeho typu nepatřila k původní biologické rase, ale mnohem spíše mezi lidi simulované pokročilými nástupci původního života. Jestliže by tohle mělo platit, bylo by logičtější myslet si, že mnohem pravděpodobněji patříme k simulovaným než k původní biologické rase. Stejně tak: jestliže si nemyslíme, že právě teď žijeme v počítačové simulaci, nedává nám to právo věřit, že by naši potomci jednou mohli velké množství takových simulací svých předků provozovat. Toto je základní myšlenka, kterou důkladněji ozřejmí zbytek textu.

Kromě zájmu futurologů, jenž taková tvrzení mohou vzbudit, mají podobné úvahy i mnohem ryzejší teoretické hodnoty. Představují podnět k zformulování některých metodologických a metafyzických otázek a naznačují přírodní analogie (někdo je může pokládat za zábavné, někdo za provokativní) k určitým tradičním náboženským představám.

Struktura tohoto eseje je následující. Nejprve zformulujeme předpoklad vypůjčený z filosofie mysli, který nám umožní postupovat dál. Zadruhé posoudíme, jaké jsou empirické důvody pro to myslet si, že spouštění obrovských množství simulací lidských myslí bude v možnostech budoucích civilizací, které vyvinou takové technologie, o nichž už dnes víme, že jsou kompatibilní se známými fyzikálními zákony a technickými omezeními. Tato část není filosoficky nezbytná, snad ale pomůže napřít pozornost ke zbytku textu. Následuje stěžejní část argumentace, založená na jednoduché teorii pravděpodobnosti, a část určená výkladu slabého principu nerozlišitelnosti, který teorie využívá. Nakonec probereme některé interpretace jednotlivých hypotéz zmíněných ve shrnutí, protože právě ty tvoří závěr "simulační teorie".



Předpokládat, že bude v budoucnu obrovský objem výpočetní síly, není nic těžkého, podíváme-li se na trend současného vývoje v počítačovém světě. Nehledě na to, že různých simulací všeho možného je denně na miliónech počítačů spuštěno mnoho - od simulací vývoje počasí, přes simulace sopečných výbuchů a zemětřesení až po obyčejné (a stále "realističtější") počítačové hry. To všechno jsou simulace, některé velmi propracované a některé méně.

Co je to vlastně simulace? Něco, co - většinou pomocí výpočetní techniky, jakkoli tento pojem chápeme a potažmo tedy pomocí elektrických impulsů - nějakým způsobem znázorňuje nebo napodobuje naši realitu. Samozřejmě, že některé hry jsou od reality velmi daleko, ale to nevadí. Pořád se jedná o uměle vytvořené prostředí, které aktérům reálné připadá. Má totiž svoje zákony, pravidla a omezení. Aktéři tam žádní být samozřejmě nemusí, ale pokud je vytvořena také AI (umělá inteligence, dnes hodně rozšířený pojem - AI je například i Cleverbot), je pro ni simulované prostředí, které je vytvořené námi vytvořeným programem, reálné. Skutečně reálné a AI nemá nejmenší šanci nějak poznat, že reálné není. Jak by to taky AI mohla poznat, když je vytvořená stejným programem, jaký se stará o tvorbu, chování a zákony platné v prostředí, které ji obklopuje a s kterým je v nepřetržitém kontaktu? Nemůže to poznat. Dělá to, pro co byla stvořena. A velmi pokročilá AI má vědomí, jakkoli to může být nepředstavitelné. A toto vědomí je zase omezené zákony, které tvůrce programu stanovil.

Pro nás to mimo jiné znamená, že pokud nevěříme, že v nějaké simulaci žijeme, nemusí to být pravda. Umělá inteligence v námi provozované simulaci také nezjistí, že existuje v simulaci a je jejími zákony omezena. Stejně, jako jsme my omezeni například tím, čemu říkáme "fyzikální zákony". Které ovšem ne vždy platí! (No, a jak to?!) Hodně indicií totiž nasvědčuje tomu, že pokud skutečně v simulaci žijeme, má některé specifické vlastnosti, zvláště co se týká našeho vědomí. Spousta lidí ví, že realitu můžeme poměrně snadno ovlivňovat, a také to denně, ačkoliv nevědomě, děláme. Hýbání předměty jen tím, že na to myslíme (neboli telekineze) není žádná pohádka pro děti. A to jsem vybral fenomén z toho mírnějšího soudku.

Pokračování příště ...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Berte a dávejte, kopírujte a přeposílejte, jak je libo, neboť v Mezisvětě nikomu nic nepatří :-) Díky za návštěvu, a mějte se, jak potřebujete.

Sepsal, našel nebo pospojoval Spiiiidy, 2011 - 2015. Blog založen 9. 3. 2011.