Mezičas
Včera v 11:15 | ...
|
Chvilky Lásky
Hudbo hraj
Na tebe
lidi tančívaj
do pekla
i do nebe
Krásně a
Hluboce, jeden tanec
I všechno v něm, jo,
Rádi tancujem
Oslíku náš
a
je
je to
je to všude
a je to taky nikde
a co zbyde
jen to
jen
to
rozplývá se tak jedno duše
je květinou
je hlasem z její duše
je srdcem
co jen tak si tluče
je slzou
spadlou
do náruče
je křídlem
co možným činí
let
je okem
co možným činí
jej
vidět
Zahoď čas
A pojď mezi něj
řekla mi
A já svíčku zhas
objal beznaděj
a já bylo my
A tam,
mezi tím vším časem
v pekle s rájem
v ráji s peklem
jsme a budem
Pojď, půjdem
A kam?
Kdosi ptá se nás
Odpovím vám
Jedno kam
Všude kolem i v nás
Je totiž mezičas
♥
Perly a perličky z vysokoškolní lavy a lavičky
Pondělí v 9:26 | Spiiiidy
|
Ne, vážně?
Když pořád někde vidím články s hláškama ze školy, nedalo mi to a musím se s hláškama z toho našeho ústavu taky pochlubit. Jak se tak koukám zpátky na ty tři roky, uběhlo tam jen málo dní, kdy nějaká ta perlička nezazářila. A pak že je na vejšce nuda. Nevěřte tomu! :D
Vybírám podle mýho nejpovedenější hlášky od všech učitelů dohromady, snad mi odpustí, že jsem je namixoval. *modlí se* :D Jdeme na to.
"Zeptejte se na co chcete a já vám odpovím na co chci."
Jindra má přednášku, v první řadě spí student.
Jindra - *pomalu k němu přijde* "On spí, on vážně spí. Tak to já ho nebudu budit. Já budu šeptat."
Zbytek přednášky Jindra šeptal.
"Já jsem ten hajzl, co po Vás bude něco chtít a vy jste Ty, co na to budou srát."
Výklad látky aneb 1 přednáška za 5 minut: "Klasifikace blablabla - (přejde na další slide) - blbost - to si přečtete - tak - taky - to znám - dobrý - blbost - to je jednoduchý - to si přečtete - tak" (dojde na konec prezentace), "něčemu jste nerozuměli?"
"Vy se teď smějete, ale já vám řikám vážně: Neserte na to, nebo vám to na konci nedám!"
"Teď sem byl na obědě a hrozně sem se přežral." Poté si trochu decentně odříhl a dodal: "Doufám, že se mi to nevrátí zpátky."
"Kdybyste byli bývali byli na přednášce, byli byste byli bývali byli věděli, nebo jak je ten kondicionál šestnáctej, ... "
Na slidu dívka s velkým poprsím.
Bureš - "Muži si po deseti vteřinách všimnou, že na obrázku je Torontská Sliema Tower. Koukám, někteří pánové ještě hledají."
Ukáže laserovým ukazovátkem na věž za dívkou.
"Tady."
"Systémy jsou buď tvrdé nebo měkké. Neculte se na mě! Ten tvrdý systém, je to blbý takhle říct… Je lehce uchopitelný. Je jako kámen." Aulou zavládne smích. "Asi bych měl tohle přeskočit. To je krásná metafáze sjednocování mentálních modelů. Ale začal jste to vy, že jste se začal culit."
"Znáte to. Odebíráte písek, dělá to krásné převisy a najednou vuf. To samé je v psychologii. Ta pověstná poslední kapka. Někdo do vás furt šťourá, ubírá vám energii a najednou fúú. Přilítne loket."
"Já nemám ucelenou představu, jak by měl ten předmět vypadat. Vy můžete odevzdat úplnej shit, ale máte hafo bodů, protože někdo odevzdal větší."
"Jsem čokofil. To říkám schválně. Nenoste mi chlast o zkouškovým. Čokoládu až budete nosit ty úplatky. Čokoláda se v pracovní době jíst může."
"Když mě potkáte na chodbě a koukáte na mě, tak mě pozdravte! A když už mě teda nebudete zdravit, tak na mě aspoň nečumte!"
"Já když vycházím z kanceláře, tak zaťukám. Pak si uvědomím, že jsem debil. Kdo se smál?"
Na dotaz, kdo nemá Facebook, se přihlásila zhruba polovina studentů.
Bureš - "Děkuju, já už myslel, že jsem starej. Nemám Facebook. Tam funguje přidávání si do přátel, že? A můžu si vás dát do nepřátel? Ne? Vy jste tak specializovaní. Všichni se musí mít rádi - taková virtuální swingers párty. Asi se tam podívám."
(vysvětluje graf, kde je vyznačena hloubka a rozsah znalostí) "Většina lidí má buď povrchní vědomosti o více oborech nebo hluboké znalosti a úzké zaměření. No a vy jste někde tady - víte kulový o ničem."
"Odmocnina z (8 - x*x) je (8 * cos t). Proč? Protože to bude za chvíli vycházet."
"Pedagogická zásada 647. Ta říká, že pokud je u problému více způsobů řešení, je naší povinností je ukázat, protože studenti jsou z jednoho způsobu málo deprimovaní. Takových zásad máme ještě spoustu, ale jsou tajné."
Přednáška umělé inteligence.
"Myslím, že se shodneme na tom že člověk je inteligentní..."
následuje vteřina ticha, ve které očima projede po aule a utrousí
"... no, alespoň v půměru."
Feltl: "Je tu pan XXX?"
*dotyčný se přihlásil*
Feltl znovu: "Je tu pan XXX?"
*dotyčný se ozval*
Feltl: "Jo tady jste, já tady koukám do monitoru, jsem vás neslyšel jak jste zvednul ruku."
Úrovně uvědomění
Neděle v 0:34 | Spiiiidy
|
Články, co stojí za přečtení
Čuuus.
Ták, praštil mě do nosu zase jeden zajímavej článek. Neříkám, že to je ultimátní návod na život nebo něco, podle čeho byste se měli stoprocentně řídit (to něco, podle čeho byste se měli řídit, je mimochodem vaše ♥), ale někomu třeba pomůže osvětlit pár nejasností ohledně života a tak ... no. Tak čtěte a berte, co potřebujete. Nebo taky nečtěte a neberte nic, to je na vás. Jo a jestli nemáte rádi slovenštinu, asi vás moc nepotěším. :D Ahoj závoj vykroj orloj. ^^
Prostě tak
Pátek v 17:59 | Immanuel Kant
|
Citáty, co mě oslovily
"Jednej tak, jako by se maxima tvého jednání měla na základě tvé vůle stát obecným přírodním zákonem."
Immanuel Kant, Základy metafysiky mravů, str. 84.
Ztracená naděje
Pátek v 10:56 | Spiiiidy
|
Chvilky Lásky
Nó ...
Jo, nazdar.
Já si tu budu jen tak psát a vy mě nebudete chápat, jo?
To je tak, když ztratíte naději ... a uvědomíte si, že to je jedna z nejlepších věcí, co se vám mohla v tom vašem kraťoučkým životě stát. (Říkám jedna z nejlepších, ono se jich seběhlo totiž nějak víc. Ale o tom zas někdy jindy.)
Naděje už totiž není potřeba.
Odešla za někým, kdo ji potřebuje. Já (ty, my) už ne.
Takže dík, slečno (nebo paní? máš už děcka? eh) naděje, žes tu byla.
Žes splnila to, co jsi splnit měla.
Že jsi mě (tebe, nás) dovedla až sem.
Kam?
Do ticha.
Do vnitř.
Nedávno se ke mně donesla tahle slova (cituju, necituju, a taky doplňuju):
Je to o rozhodnutí cítit se dobře.
Nejdřív se musíš cítit dobře uvnitř.
Nemůžeš čekat na něco zvenku, z čeho se budeš cítit dobře, a přitom se vnitřně cítit úplně jinak.
Když se totiž budeš cítit dobře, budeš si přitahovat další situace (a lidi ... no jó ... ^_^), díky kterým se budeš cítit dobře.
Ale v základu to musí vycházet nejdřív z tebe. Co dáš, to je tvoje. A co za to dostaneš, to je bonus. Nebo bonus ... sákra, to je něco mnohem víc, jen nějak nevím, jak to pojmenovat, abych to neurazil ... éh.
Když se někdo necítí dobře a čeká, až mu něco ten jeho stav zlepší, stane se tak buď jen na chvíli, polovičatě nebo vůbec. To aby to pochopil. Že tudy cestá có? Ne-ve-déé, té volé!
A nakonec ... ani nevíš, jak se cítíš. Nevíš nic. Protože už to je jedno. Jedno jako jedno, né jedno jako jedno. Prostě to je tam a okolo a vevnitř a všude. A nedožaduje se to řešení ani analyzování. Prostě to je. Posvátný a přesto tak obyčejně obyčejný.
A neděkuju, protože to nepotřebuješ. A taky protože i tisíckrát by to bylo málo.
Prostě wí šájn lájk endžls in d snou. Jasný?
*roztáhne křídla a letí*
Přáníčko
Čtvrtek v 0:24 | Spiiiidy
|
Co napsal pan Život
***
Kytka, kytička mezi časem
a její deník, křičíc "já jsem!"
slaví jubileum životní
a Spajdy s Míšou
si říkaj
"ještě že jsme gramotní!"
***
Co mi přišlo na mysl, č. 35
16. května 2012 v 22:23 | Spiiiidy
|
Záblesky mysli - bez komentáře
Každý, kdo umřel, dožil svůj život až do konce.
A.
16. května 2012 v 10:39 | Spiiiidy
|
Chvilky Lásky
Fajn.
Takže.
Oukej koukej.
Dejchej.
Pěkně pomalu, ták ...
Ježíšimarjá *plesk* vzpamatuj se! *plesk* Funguj!
A víš ty co?
Možná ani nechci.
Možná jsem objevil smysl života.
A možná taky ne.
A ono je to stejně jedno.
Úplně. Slunc. Hvězd ... eh, Míšo, teď ne *okřikne ji*
Pět tisíc chvilek v jedný. Čtyřicet pět tisíc a jeden pocit v jednom.
Všechno v ničem a nic ve všem. Pořád to tak bylo, pořád to tak je a pořád to tak bude.
Ale někdy to je prostě krásnější. Jednoduše tak. A všechny "proč" jsou pryč.
Pryč je proč. Pryč je možná. Pryč je vím i nevím. Pryč je pochybuju. A všechno je teď.
"Jen to, co dáte, je skutečně vaše." A víš co? Díky, žes mi to ukázal(a). Díky, díky, dík, d ... jo.
A nejen to. Všechno. Nic. Prostě ...
*běží ven a cestou hecuje hlasivky*
VESMÍRE, TY VOLE !!!!!!!
A při poslechu I Went to Heaven malý človíček přivře oči a tiše dodá:
Právě jsem zjisil,
že to nebe
je tady na Zemi.
Jen jsem to potřeboval
někomu
a od někoho
ukázat.
Tak.
Prostě
za a) Já, strom.
za b) ♥
za c) (Míša) "nebyla a byla ráda, že nebyla, protože by ji to zabilo"
za d) 1 + 1 > 2
za é) "takhle to dopadá, když se člověk konečně naplno otevře a nic za to nežádá ... to teprve pak pozná všechno"
za ef) Pravda hoří hluboko uvnitř a ve mně je Vesmír ...
za gé) "ty cítíš všechno a já nic ^^"
a za há) A po putování předlouhém ... ♥ Tečka. Jen jedna. Dvě byly. Teď je jedna.
Snad poprvé v životě jsem rád, že to nechápu.
Protože
(a teď poslouchat)
... veškerá snaha o pochopení se radši rozpustí v nirváně, než aby se o něco pokoušela.
A když ta slova dozněla, uviděl jsem "sweet dreams", jak se bázlivě krčí před "sweet reality" ...
Dokonáno jest.
Dokonale.
Dokořán.
Vesmír vtipálek
15. května 2012 v 16:59 | Spiiiidy
|
Vážně, ale spíš nevážně :)
Dneska to nebude nic hlubokýho, v čem byste se mohli utopit, ale i tak neodolám a párkrát si do tý klávesnice bouchnu. :) *buch* *buch*
Totiž.
Vesmír si ze mě dělá srandu. A to tak, že se fakt směju.
Vtip č. 1
To si takhle řeknete, že už byste se konečně mohli zase chvíli věnovat vašemu x let pěstovanému otužování (jo, studená voda mě nabíjí, tak mě v tý iluzi nechte žít i dál, jo? :D ) ... no. Vlezu do vany, ale už s myšlenkou, že se na to dneska asi ještě necítím, že teda studená voda přijde na pořad dne až .. nó, možná zítra ... jo. Určitě zítra. No ale to by nesměl mít Vesmír smysl pro humor. Co se totiž nestalo - netekla teplá voda a já se prostě vysprchovat potřeboval ... :D A cítil jsem se po tom ... jak jinak než moc fajn. A já bych se na to vykašlal. Tak dík, kámo.
Závěr: "Nebuď taková padavka a když cítíš, že něco máš udělat, tak to sakra udělej!"
Vtip č. 2
Jedu z Hradce autobusem domů, koukám všude možně, po holkách, po krajině, po mracích a po holkách ... no. Autobus zastaví na zastávce, nastoupí pár lidí a poslední jde nějaká žena, už na první pohled roztržitá a když jí řidič řekne, kolik že to teda má zaplatit za jízdenku, začne hledat peněženku se slovy "jéžiš, já ji zas nemůžu najít, to víte, mám toho tam hodně, á .." ... řidič se usmívá pod fousy, evidentně má pro ni pochopení a trpělivě čeká. Musím říct, že ty peníze hledala snad dvě minuty, to už jsem se začal potichu smát taky. Ale to není důležitý, důležitý je, že jsem cítil, jak lidi v autobuse začíná pěkně štvát, že ta ženská tak strašně zdržuje. Co si jako myslí, kráva, já spěchám. Ať si ty prachy nosí někde, kde je najde. - a tak dál, znáte to. Mně to ani nijak nevadilo, říkám si co se má stát, tak se stane, a koukal jsem dál z okna. Pak teda naše hrdinka konečně zaplatí, řidič se chystá zavřít dveře a - co se nestalo, autobus dobíhají dva lidi rudí jako červánky a s jazykem na vestě, šťastní, že ho stihli. A ani neví, že za to vděčí ženě, která nasrala půlku autobusu.
Závěr: "Žádná situace se nemá tak, jak ji svou myslí zhodnotíš."
Vtip č. 3
Jen abyste věděli, mám před státnicema, a tak bych se podle všeho asi měl občas kouknout na písmenka obsahující v sobě to, co bych měl u těch státnic vyžblebtnout. Tak jsem se dneska konečně dokopal k tomu, abych si nějaký ty písmenka sehnal, postahoval jsem pár PDFek a tak ... no ... což ještě neznamenalo, že se na to podívám, že. Jak jinak. A když jsem si konečně řekl, že to teda jako otevřu, můj kámoš skajp na mě šibalsky blikne, že je onlajn jedna ... jeden ... no, andílek. Fakt vtip dne, Vesmíre, vole, já se fakt chtěl učit, ale ty mi furt předhazuješ tunu příjemnějších věcí! :D Jo, pak mi ještě Vesmír narval do hlavy myšlenku, že mám napsat tenhle článek. Což je taky přijemnější.
Závěr: "Ne vždycky to, co chcete udělat, je pro vás to nejlepší."
Good & dark side
13. května 2012 v 8:05 | Spiiiidy
|
Chvilky filosofie
Čau. Nemám duševní materiál na napsání hluboký desetistránkový úvahy o životě, ale zaujal mě jeden kousíček dialogu v mém oblíbeném seriálu (kdo poznal, poznal). A hned mě to trklo, protože mám vypozorováno, že to opravdu tak funguje.
Elena: "Why don't you let people see the good in you?"
Damon: "Because when they see good, they expect good."
Damon: "And I don't wanna live up to anyone's expectations."
Elena: "Proč nedovolíš lidem vidět v tobě to dobré?"
Damon: "Protože když lidé vidí dobro, očekávají dobro."
Damon: "A já nechci žít podle ničích očekávání."
Damon tím vlastně říká, že pokud by ukazoval svoji světlou stránku, každý by od něj očekával, že se bude chovat dobře - kultivovaně, hezky, čestně a tak dále. Jenže tak on se často nechová a je pro něj přirozenější "bad boy" image, která víc vystihuje jeho charakter a podstatu, takže se nemusí tolik přetvařovat, jako kdyby ze sebe snažil udělat dobráka. Čili je víc sám sebou. A o to jde.
A funguje to tak i v životě.
Kdo odmítá svoji temnou stránku, nakope ho pěkně do pr... pardon, pozadí. Teprve až přijmeme obě, tu dobrou i tu temnou, můžeme být vyrovnaní. Dřív ne. Protože koneckonců, obě jsou částí jednoho celku. Vás.
Tak nazdar. ^_^
R x L
11. května 2012 v 8:20 | Albert Einstein
|
Citáty, co mě oslovily
***
Logika tě dostane z bodu A do bodu B.
Představivost tě dostane všude.
***
Radost a oběť
10. května 2012 v 10:44 | Paulo Coelho
|
Citáty, co mě oslovily
***
May we understand that joy is not a sin, sacrifice is not a virtue.
***
No. Můj oblíbenej spisovatel zase uhodil všechny hřebíčky na všechny hlavičky.
Totiž.
To, že jste v pohodě, radujete se a blbnete, opravdu není nic, za co byste se měli stydět nebo si nadávat ...
A obětovat se pro něco nebo někoho z vás opravdu nedělá lepší lidi, to je jen hra ega, hraná kvůli jeho touze po dokonalosti.
Kdo je lepší člověk?
Ten, který se celý život radoval, na všechno kašlal a byl v pohodě?
Nebo ten, který se celý život obětoval pro ostatní lidi, pro jejich dobro, pro vlast, pro lepší zítřky ... ?
Ani jeden!
Ale ten první měl možná z toho života o kousíček víc ...
Ne, neznamená to "buďte necitliví a na všechny kašlete" ... to vůbec ne ... ale aspoň probohaživýho žijte.
Semafor
9. května 2012 v 12:35 | Spiiiidy
|
Chvilky filosofie
Čau vespolek.
Zase mi prolítla hlavou jedna fajn myšlenka. Tak se s ní bež honem pochlubit na blog, ty panechytrejjakrádiokterýnejdeztlumit. Tolik k dnešní sebereflexi. ^_^
Tákže. Nekecáme a jedem.
Abyste věděli, co mě inspirovalo. V jednom malým zapadlým nejmenovaným městečku udělali takovej pokus. Zrušili všechny semafory a dopravní značení na silnicích a tím pádem v podstatě všechny pravidla silničního provozu. Člověk by si řekl, že v městečku zavládne totál chaos, zmatek všech zmetků a dopravní apokalypsa tisícajednoletí ... ALE co se nestalo! Žádnej apokalyptickej scénář se totiž, světe div se, nekonal. V městečku dokonce klesla nehodovost. A všichni byli tak nějak v pohodě. Přirození. Míň naštvaní. Sami sebou. A doprava plynulejší. A krtečci měli i ty kalhotky modřejší.
Čím to?
Neustále je nám vtloukáno do hlavy, že člověk je v podstatě náturou anarchista směřující ke stojednaprocentnímu chaosu a entropii. Že potřebuje na zádech cítit bič, aby byl schopný vytvořit fungující systém (v našem případě dopravu v městečku). Že sám od sebe stvoří leda tak bordel a že systém, co nám je vnucován, je dobrý, protože bez něj by to nefungovalo.
No jo.
Jenže to by nesmělo existovat naše malý zapadlý městečko, který tomuhle černobílýmu paradigmatu dalo pořádně na frak. Protože když je lidem dovoelno být přirozenými, když můžou být konečně sami sebou, to se teprve, pánečku, začnou dít zázraky. Dříve nebo později se totiž vše vrátí do skvělého normálu.
A moje doporučení (říkám to hlavně sobě, protože na to taky občas zapomenu) pro vás je:
Zkuste občas
... přejít silnici, i když je na semaforu červená, ale nic nejede ...
... a zůstat stát, i když svítí zelená, ale vy vidíte jedoucí auto ...
Občas je to přirozené totiž úplně jinak, než to, co svítí všude na semaforech ...
ANO
8. května 2012 v 11:25 | Robert Fulghum
|
Citáty, co mě oslovily
Zeptejte se ve školce "Kdo z Vás umí malovat?" a všechny ruce vystřelí nahoru. Samozřejmě, že umíme malovat - všichni. Co umíte namalovat? Všechno! A co takhle psa, jak v džungli požírá hasičské auto? No jasně! Jak to chcete velký?
Kdo z vás umí zpívat? Všechny ruce nahoře. Samozřejmě že umíme zpívat! A co umíte zpívat? Všechno? A co když neznáte slova? To nevadí, vymyslíme si je. Začneme! Teď hned? Proč ne!
Kdo z vás umí tancovat? Zase sto procent hlasů. Na jakou hudbu nejradši tancujete? Na každou! Jdem tancovat! Teď? No jasně, kdy jindy?
Hrajete rádi divadlo? Ano! Hrajete na nějaký hudební nástroj? Ano! Píšete básničky? Ano! Umíte číst, psát a počítat? Ano! Zrovna teď se to učíme.
Jejich odpověď je vždycky Ano! Znovu a znovu Ano! Děti jsou sebevědomé, dychtivé něco se naučit a jejich zdroje jsou nevyčerpatelné. Dosud je všechno možné.
Zkuste ty stejné otázky položit na vysoké škole. Jen malá část studentů zvedne ruce, když se jich zeptáte, jestli dovedou kreslit, tancovat, zpívat, malovat, hrát divadlo nebo hrát na nějaký nástroj. A nezřídka ti, co ruce zvednou, odpověď doprovodí výčtem různých omezení: "Já hraju jenom na piano, maluju jenom koně, tancuju jenom rock and roll a zpívám si jenom ve sprše".
A když se studentů zeptáte, proč ta omezení, tak vám řeknou, že nemají talent, není to jejich hlavní předmět anebo nic z toho neprovádějí už od třetí třídy, případně, a to je to nejhorší, že se stydí před ostatními zpívat, tancovat nebo hrát divadlo. Dovedete si představit, jak by na tu otázku reagovalo ještě starší publikum. Odpověď: Kdepak, nic takového.
Kde se to mezi školkou a univerzitou pokazilo?
Co se stalo s tím ANO?
Robert Fulghum, Ach jo (1991)
Sedm podob lásky podle čaker
7. května 2012 v 11:25 | Poustevník
|
Články, co stojí za přečtení
Mám za to, že z tohohle článku si něco vezme úplně každý ... problémy v lásce (nebo s láskou) nejsou zase tak ojedinělá věc, žee :) A pohled na lásku pomocí sedmi hlavních čaker dokáže odpovědět na spoustu otázek a problémů. Buď nám do života přicházejí partneři, se kterými si v něčem nerozumíme, nebo se nám nevrací zpět to, co chceme ... Kde by mohl být problém, to má možná na svědomí jedna nebo víc neposlušných čaker ... jó, jsou to občas mršky neposlušný ^^ ... já napsal dvakrát za sebou neposlušný? Ale kuš Spajdy, paní učitelka na češtinu by z tebe neměla radost .. :X Hu hůů.
No. Mně se ten článek líbil, posuďte sami. Já vím, někdo na čakry nevěříte, jsou to blbosti a blá blá blá, ale musíte uznat, že ten článek je docela trefný. :P Tak čau a zas někdy.
Masivní atak strachu
6. května 2012 v 23:39 | Spiiiidy
|
Psycho koutek
Nazdar. Dneska do vás budu zase hustit něco, co už všichni dávno znáte, ale mám prostě potřebu to napsat, protože mi právě dohrála písnička Angel od psychoskupiny Massive Attack (neznáte? vadí!). Nejedna rejvn by z toho klipu měla radost, je totiž docela temně laděnej. Kdo se bojí?
Jo a pustťe si ho, nebo to další pod tím vůbec nečtěte. Fenk jů.
Jo. Bojí. Ta písnička (aji klip) je o strachu. Ne, opravdu to není o tom, jak týpka hodní banda grázlů, který po něm chtějí peníze, co jim dluží. Ale tu metaforu jste nejspíš pochopili. Nejsem na světě jedinej chytrej. Nebo jo? Jo. Jsem nejlepší. Ale zpátky k tématu tu tu.
Takže v dnešním psychokoutku (koutky zvednout, prosím) se budeme bát.
A teď ke klipu.
Vidíte, jak to začíná? Nejdřív pohoda, klídek, všechno zatím jede na pomalejší obrátky. Náš hlavní hrdina - budeme mu říkat třeba Morgan - jde a někdo jde za ním. Ale co to? On o něm ví a jde pořád dál? A kam jde? Co se stalo? Že by se bál konfrontace? Zřejmě jo. A tak se k onomu jednomu pronásledovateli přidává další. A další. Jak se mrchy množí, co? A hlavní hrdina Morgan (ne, teď se rozhodně za hrdinu poažovat nedá, to jen já tak blbě kecám) jde pořád dál. Proč? Bojí se jich. A má za to, že jim uteče. Jó, kdeže, hochu, takhle to nefunguje. A tak pořád jdeme. Utíkáme. A oni utíkají taky! Co to? Jako kdyby někoho (jo, na tebe mluvím, Morgane) .. no, napodobovali! A tak všichni utíkají ... čím dál rychleji ... a Morgan se taky snaží zrychlovat ... ale dochází mu dech ... a pronásledovatelé jakoby měli energie pořád víc a víc (no, mají ji z tebe, hrdino, ale neboj, to ti dojde) ... a najednou ...
Morgan zjistí, že jim neuteče.
Nemá šanci.
Nezvládne to.
Jsou silnější a rychlejší, než on.
A tak mu zbyde jen jediná, poslední možnost ...
Zastavit se.
Odevzdat se.
Vzdát se.
Úplně.
Morgan se zastavil.
Ale co se to stalo? ... oni se zastavili taky?!
A teď, v tomhle momentě, mu to došlo.
*** Já jsem je živil ... já jim dával energii ... to ze mě oni celou dobu žili ... a můžu jim kdykoliv tu energii sebrat ... přestat je živit ... ***
Morgan se pomalu otočí.
Podívá se jim do očí.
Beze strachu ... nemá co ztratit, byl na dně.
A řekne si, že to zkusí.
Co zkusí?
Udělat krok.
Dopředu.
A oni se o krok vzdálí ...
A v tom momentě ...
se Morgan rozběhne.
Je volný ...
Mindblowing
6. května 2012 v 5:13 | Spiiiidy
|
Blázním, tedy jsem
Dík Ivet za inspiraci k tomuhle (to jen pro případ, že bys to taky četla) :)
Bacha na starýho Zacha, tohle bude hluboký. A nechci tu mít utopence. Jasný? Běžíme na to. (chození už vyšlo z módy) A nepiš už kraviny, nebo si to nikdo nebude číst. Kuš huš je tu kaluž. Obejdem ji? Tak jo. Cáák. Míšo, no já nemám slov zase. Jako to myslíš vážně todlencto? .. uhm.
Á, tohle jsem vám vlastně chtěl říct:
Když angličan nebo američan, oba z Vysočan (nebo australan, ten chalan) chtějí říct, že je něco úžasný, ohromující, dokonalý (...), tak mimo jiný používají výraz mind blowing. Jakože mind - blowing = mysl - vystřelujícíkamsidohájemodrozelenýho, mysl - vymazávající, mysl - úplněodzbrojující. Google mi to přeložil jako "mysl vyfukování", no tý vole, fakt dík, chlape, ty jsi taky občas idiot. :D Mind blowing je totiž mnohem víc situacivystihující výraz, než ty všechny naše. Výrazy. *má O_o výraz*
Kde máte mysl (pro zasvěcené Míšu), když máte orgasmus, jedete dvoukilem na horské dráze, nebo se smějete, až má vaše břicho tlak dvě stě? Kde ji máte? Kde je to její zítra a včera? Kdéé? ^^ *smích* Míšu tyhle věci totiž blow away - odstřelí do pryč. Nebo někam zaleze sama, protože prostě není potřeba zrovna v ten moment. Není. Nikdo jí totiž nevěnuje pozornost. V soutěži o vaší pozornost vyhrálo zrovna něco jinýho (ano, život je mimo jiný nepřetržitá soutěž o vaši pozornost = tvořivou sílu, energii a bláblá, čemu dáváte pozornost, to jaksi nabírá na síle - z čeho? no z vás! ... důsledky toho si doMYSLete sami, je jich hodně moc). Těch chvilek už jste měli v životě dost, že jo? :)
Občas je totiž fajn se z těchhle chvilek poučit.
Míša se ráda učí.
A občas i poslouchá.
Tak poslouchejte taky.
Má to ráda.
Mějte ji rádi.
A bude vás mít ráda.
Na zdar.
^^
Tak se věci maj
4. května 2012 v 7:51 | Spiiiidy
|
Literární tvorba
***
jdu si vařit čaj
tak se věci maj
a všude tu lítaj
až na světa kraj
jó, je to tak
ujíždí nám vlak
ze života vrak
a už né jinak
proč furt máme hlad
bojíme se vlád
a říct mám tě rád,
hlasitě se smát?
jó, tak se věci maj
vlajko ty si vlaj
co na tebe říkaj?
když náboje cinkaj
proč je to takový
a né makový
jó, nikdo nepoví
proč jsme furt hladový
***
Hmm, jak to tak čtu, říkám si, že by z toho mohla bejt i písnička, ale to by chtělo ještě trochu (hodně) domyslet a dopilovat :D a najít někoho, komu se s tím bude chtít sr...pardon, zaobírat, protože tohle já fakt nedávám :D
A vlastně ani pořádně nevím, o čem to je ... první sloku jsem napsal ze srandy na chat, aby řeč nestála a bylo mi líto tam něco nepřidat. Takže tak. Čus bus meniskus, blázna kus, ende šlus :D
Malý velký příběh
2. května 2012 v 0:08 | Spiiiidy
|
Literární tvorba
Ležel jsem na posteli a místo stropu jsem si představoval noční oblohu posetou hvězdami ... uklidňovalo mě to. A klid moje nitro ten den potřebovalo. Nikdy jsem si nepomyslel, že moje poprvé skončí takhle ...
***
Chodili jsme spolu už přes půl roku. A já cítil, že dnes je ta správná chvíle jí to říct. To, co jsem se ještě nikdy v životě neodvážil vyslovit. Tolik odvahy, co jsem si musel dodat ... tolik přemlouvání ... tolik napětí ...
*chytí ji jemně za jednu ruku, pak za druhou a dlouze se jí zadívá do očí*
"Víš, už dlouho Ti chci něco říct, " vypravím ze sebe. Usměje se na mě a zeptá se: "Ano? Co to je? Povídej ..."
"Veru, já --- "
Hlas mi začíná stávkovat.
Musím.
Musím to říct.
"Já .. já ... "
Co to je s tebou?
Seber se!
To zvládneš.
Musíš.
" ... já Tě miluju. Celým svým srdcem. A chci strávit zbytek života po Tvém boku. Jsi pro m---"
Počkat, ona se neusmívá. Co je špatně? Co se to děje? Proč? Proč ... ? Neee ... :(
"Martí, já Ti taky musím něco říct. Mám Tě ráda, ale myslím, že to mezi náma nebude fungovat ... Chtěla jsem Ti t--- a proto --- doufám, ž --- nechci, abys----"
Zbytek se mi slil do jedné nicneříkající černé tmy, kde vládl jen smutek a beznaděj.
A v ní rezonovalo jen jedno slovo.
PROČ.
***
*přemýšlí, co napsat do deníku*
*konečně bere tužku do ruky a píše ...*
21. 4.
Dnes to je už tři týdny, co jsme se s Verčou rozešli a moje bolest se už zdá být snesitelná. Možná ... možná to tak mělo být. Třeba pro mě nebyla ta pravá. Však já si jednou nějakou, co si mojí lásky bude vážit, najdu. Někde existovat přece musí. Viď, deníčku?
***
1. 7.
Lenka vypadá jako ta pravá. A já se znovu zamiloval. Možná bych jí to už mohl říct. Ale co když mě odmítne? Co pak? Vydržím to?
***
8. 7.
Bojím se. Tak moc se bojím. Rozumíme si spolu, ale ještě jsem jí neřekl, co k ní cítím. Co když mé city neopětuje? Musím to zkusit.
***
Bylo nádherné ráno. Slunce se právě probouzelo a vstávalo z mlžného oparu nad lesem, u kterého jsme tu noc spali. Příroda oslavovala nový den a já myslel na uplynulou noc. Byla to krásná noc. Moc krásná.
Měla nádherné vlasy, připomínající zlato při západu slunce. A její tvář byla nekonečná zahrada těch nejkrásnějších úsměvů. Převalovala se vedle mě v polospánku a já se odhodlával svést další bitvu sám se sebou.
"Leni, jak jsem se vedle Tebe dnes probudil, a podíval se na Tebe ... měl jsem takový zvláštní pocit na hrudi. Takové teplo, víš ..."
"To je krásné, pokračuj ..."
"Když jsem s Tebou, celý svět jako by oslavoval ... vše hraje nám dvěma tu nejkrásnější symfonii ..."
"Ach ..."
" ... symfonii Lásky. Miluju Tě, Leni."
Je to dobré, usmívá se. Ach Bože, ono to snad opravdu vyjde! Juchů!
"Já Tebe taky, Martí. Jsi pro mě vším."
Krásnější polibek jsem nikdy nezažil.
Dokonalost.
***
24. 7.
Něco je špatně. Nevím, proč si se mnou už tolik nepovídá. Jako bychom se od sebe vzdalovali. Včera jsme měli jít na tu akci a zase odmítla. Prý měla hodně učení do školy. Ale já tuším, že je za tím něco jiného. Ne. Nesmí to skončit takhle. Ne teď. Prosím ...
***
"Kdo mě budí tou SMS ve tři ráno?" proběhne mi hlavou, nadávám a potmě nahmatávám na poličce mobil. Příště si ty zvuky už musím vypnout.
Od Lenky?
Ach bože, něco se děje.
Já to věděl.
"Ahoj Martine. Mozna jsme se moc unahlili. Jsi fajn kluk, ale potrebuju byt ted sama. L."
Ne ...
Ne, ne, ne, ne, NE!
Ne, tohle není možné. Není možné milovat a nedostávat nic zpět. :'(
To není úkol pro člověka, ale pro Boha.
Byl jsem na dně.
Znova.
***
3. 9.
Možná jsem byl až moc sobecký. Miloval jsem, ale chtěl jsem od ostatních, aby mě také milovali. Třeba to takhle nejde.
Odmítnutí od Verči, Lenky, a nakonec i Petry je toho důkazem. Nebudu po druhých nic žádat a třeba se to spraví samo. A už budu konečně spokojený. Vždyť k životu přece tolik nepotřebuju.
***
27. 10.
No vida, jak to funguje. Říkat lidem, že je mám rád, není zas tak těžké. Většině to vykouzlí úsměv na rtech. A ti, co se mi jen vysmějí, těch je mi líto ... nechápou to.
***
1. 11.
Být někde s kamarády je čím dál příjemnější. Asi ze mě cítí tu lásku, co vyzařuju. A někteří už se taky naučili více říkat, jak mají někoho rádi. Je to fajn.
***
12. 11.
Dnes jsem na facebook napsal, že všechny miluju. Tolik nechápavých komentářů jsem ještě nedostal. Proč tomu ti lidi nerozumí? Co je tak nepochopitelného a směšného na tom, někoho milovat? Proč to nikdo nechápe? Proč? Jsem z toho smutný.
***
29. 11.
V nemocnici se mě ptali, co se mi stalo, že mě tak zmlátili. Měl jsem přeražená dvě žebra, lehký otřes mozku a nějaké vnitřní krvácení. Odpověděl jsem jim, že mě napadli opilci v parku. Neměl jsem na to jim říct pravdu.
Nepočítal jsem s tím, že moje osoba na ulici s cedulí a nápisem "♥ FREE HUGS ♥" může v někom probudit tolik nenávisti. Copak na světě není žádná láska? Nerozumím tomu. Ale já to nevzdám. Láska je silnější.
***
17. 12.
Na vchodové dveře, kam jsem si nalepil vystřižené srdíčko z novin, mi někdo napsal "naivní pitomec".
Proč?
Proč je na světě tolik nenávisti?
Někde jsem četl, že nenávist jde překonat jedině láskou.
Už tomu nevěřím ...
Asi to nefunguje.
Proč by se mi tohle všechno jinak dělo? Tohle si přece nezasloužím! Já ne! Já, taková milující bytost ...
***
3. 2.
Proč mě nikdo nemiluje? Jsem tak sám ... asi jsem špatný na to, aby mě někdo miloval ...
***
4. 4.
Cítím uvnitř prázdno. Moje láska není opětována ... nikým ... a nikdy nebyla ... nevím, proč se mi to děje ... zachraňte mě někdo ... prosím ... prosím ... prosím ...
***
22. 4.
Nechali mi deník ... ale o to hlavní jsem přišel ... když mě vezli do toho ústavu, ztratil jsem lásku. Opustila mě jak děvka po prvním čísle ... to je tedy ta láska ... už ji nechci ... když ji nikdo neumíte přijmout! Nechte si ji! Nechte!
***
5. 6.
Prý jsem nepřizpůsobivý. Pche! Idioti. Neví, co je to láska a poučujou. Nenávidím je. Ti nikdy nikoho nemilovali ...
***
*slzy mu stékají po tváři a kapou do deníku*
"Nechte mě být vy hyeny!"
*křečovitě svírá pero v třesoucí se ruce*
"Počkejte .. počkejte ... s tou injekcí ... prosím .. musím ... musím napsat ..."
***
31. 7.
###
***
Kde to jsem?
Zavřeli mě. Zavřeli. Je to vězení? Proč tu jsem?
Jsem tak slabý ...
Nemůžu ...
"NENÁVIDÍM VÁS!!! Slyšíte?! NE - NÁ - VI - DÍM!"
Zvuk se odráží od chladných kamenných stěn.
Jsem v pekle.
Takhle vypadá peklo ...
"Všichni si naserte! Hajzlové! Nikdo nerozumíte ..."
"Neumíte ..."
"Zabedněnci!"
"Kdybyste věděli co je to láska ..!"
"Je mi z vás zle!"
"Zle!"
"Co jste mi to udělali?"
"Co ... co ... co ... ?"
Ozvěna se mísí se vzlykáním a tupými údery hlavy o stěnu ...
A svět zčernal ...
---
"Našli jsme ho, jak tam ležel bez hnutí. Měl rozbitou hlavu a pořezanou hruď v místě srdce. Myslíme si, že si ho chtěl vyříznout."
Přikurtovali!
Oni mě přikurtovali!
To snad ne!
Ne ...
Nemůžu ...
Nechci ...
Ne ...
"Neeeeeeee ..."
"Držte ho sakra!"
*svíjí se v křečích*
"Bože proč ..."
"... proč jsi ..."
"... proč jsi mě opustil?"
"Proč?"
"Já ... Ne .. Nechci .. Ne ... Nechte mě ... Neeeeee----"
---
Kde to jsem?
Kam mě to odvezli?
A kdo je ten, kdo sedí naproti?
Zpoza dveří se ozývají tlumené hlasy.
"Pane, asi to s ním skončíme. Nevyplatí se ho tady držet. Beztak už se nespraví."
"Máte pravdu, já vám to podškrábnu a vemte ho na křeslo."
"Díky, pane. To je ztracenej případ. Akorát zabírá místo a stojí prachy."
"Skočte si na kafe a běžte ho připravit."
Počkat ...
Zrcadlo ...
Odraz ...
To jsem já ... !
Nikdy jsem neměl odvahu ...
Podívat se na sebe do zrcadla ...
Nikdy ...
A teď ...
Teď ...
To je ...
Ach ...
Počkejte prosím ještě chvíli ...
Prosím ...
*postaví se naproti zrcadlu*
*podívá se sobě dlouze do očí*
a najednou ...
*zaplaví ho nepopsatelný pocit*
*vytrysknou mu slzy štěstí*
*začne se smát*
"Martine, JÁ TĚ MILUJU!"
***
Ležím na stráni, poblíž místa, kde jsem vyznal Verče lásku. Pozoruji dort nebe posypaný hvězdami a nasávám vůni jarního večera. Na tváři se mi usadil jemný úsměv. Jsem rád, že mě tehdy odmítla. Vše mělo svůj důvod. Díky ní jsem se vydal na cestu, na jejímž konci jsem našel opravdovou Lásku. Děkuju, za všechno. Vám všem.
A už musím vstát a jít do postele. Zítra ráno pojedu odvézt Šimona do školky a pak pomůžu Kátě s obědem. A taky si najdu chvilku a podívám se na mail, kolik ohlasů na mojí nedávno vydanou knihu zase přišlo. Nečekal jsem, že až sepíšu můj životní příběh, bude mít takový úspěch. Dokonce si ji koupila i moje bývalá ošetřovatelka.
Díky, lidi. ♥
VesMír
1. května 2012 v 9:59 | Spiiiidy
|
Citáty, co mě oslovily
Neříkej Vesmíru,
že máš problém.
Řekni problému,
že máš Vesmír.
Že jsi Vesmír.
Poznámka na konec: Neznám autora citátu a poslední řádek jsem tam přidal já. Chyběl tam. ^^
Zde hledá 